Vítejte na SKLADBY.cz!

Na pasece zelená se břízka,
sama jak ty zůstala tam stát.
Možná, že ví jak se mi teď stýská.
V rokli tiše šeptá vodopád:

Jsem rád, že posloucháš
zas píseň mou
i když se vracíš zpět
jen náhodou.
Jsem rád, že břízku zde
důvěrně znáš,
a s ní a pasekou
mne posloucháš.

Možná,že ty také někde stojíš,
slyšíš zpívat i ten vodopád.
Návratu se ale k němu bojíš,
ač může i tobě zašeptat:

Jsem rád, že posloucháš
zas píseň mou
i když se vracíš zpět
jen náhodou.
Jsem rád, že břízku zde
důvěrně znáš,
a s ní a pasekou
mne posloucháš.

Já vím, že neznáš o čem sním,
já vím, že je ti tajemstvím,
že mohu slyšet moře znít,
vidět své stopy příboj smýt,
hladinu splynout s oblohou,
ukrývat slunce v náruč svou...

Já vím, že neznáš o čem sním,
já vím, že je ti tajemstvím,
že mohu slyšet palem šum,
vidět vycházet slunce z vln,
pocítit žhavých pláží klín,
i korun stromů chladný stín...

Když jaro píseň zpívá,
lásku svoji skrývá,
než s květy ji pak rozezní.
Sluníčko si hraje
s tóny květů máje
ve škále barev jarních dní.

Na stráních pod Kuňkou
rozkvete třešňoví
a město pod Kuňkou
zelení odpoví.
I stráně pod Kuňkou
láskou se netají,
společně s milenci
lásku si šeptají.

A když se rozednívá,
nad městem zaznívá
brumendo vozů všedních dní.
Večer když se stmívá,
v temnu noci splývá
kaskáda světel v zeleni.

Až hvězdy rozzáří
se noční oblohou,
s městem se barvami
pak měřit nemohou.
A město pod Kuňkou
své kouzlo stále má,
i když je mnohý z nás
třeba již nevnímá.

Jsi pro mne vůní květů jara,
sluníčkem s modrou oblohou,
kam bouřné mraky, divý vichr
nikdy se dostat nemohou.

Já vnímám tebe, jsi-li blízko,
jak nekonečně krásný květ.
S obdivem chodím kolem tebe
tvou vůní žiji, je můj svět...

Jak krásné perly, kapky rosy jsou,
začne-li slunce svit,
brouzdat se pro ně ránem za rosou,
navlékat je na nit.

Taková přání často mívávám,
chodím-li zahradou
a kosí píseň při tom zaznívá,
mně v trylcích nad hlavou.

Jak krásné perly kapky rosy jsou,
začne-li slunce svit,
brouzdat se pro ně ránem za rosou,
navlékat je na nit.

Kde příboj moře zní,
bičuje pobřeží,
na plážích slunečních
chci s tebou snít.
Perlami promenád,
tam kde z vln vane chlad,
přísvitem jasných hvězd,
chtěl bych tě vést.
V doteku polibků
stírat sůl ze tvých rtů,
slunce z nich stále brát
a mít tě rád.

Potkal jsem já lásku v Janeiru,
teď mám život plný malérú,
pro ní byla ta věc jasná,
pro mne zase, že je krásná,
a teď mám na krku aféru.

Tohle se dá těžko vysvětlit,
já mám ženu nesmím si tě vzít.
Ona nezná slovo česky,
já nic z jejich řeči hezký,
tatam je můj bohorovný klid.

Tak ta láska lítá v etéru,
když se líbí, že jí neberu,
proč jsem někde v zemi cizí,
když slunce u nich nemizí,
a mají tam samou nádheru.

Ničeho si nyní nevšímám,
a trávím dny někde stále sám,
na Janeiro nechci pomyslet,
že tu krásu nosí kdesi svět.

Nechci páchat žádnou nevěru,
Evropanky dnes už neberu.
/:Nevím, možná zdá se,
za pár let,
do Janeira,navrátím se zpět.

Všude bývá hezky,
po tý zemi český,
přesto každý mívá,
jedno místo rád.
/: Když se v světě ztrácí,
znovu pak se vrací,
kde své lásky má. :/

Pražák má svou Prahu,
my zas plochou dráhu,
má-li stověžatou,
my zas Přilbu zlatou.
Má-li Petřín s věží,
u nás Kuňka leží,
Velkou pardubickou,
koně tu běží.

Máme svou Pernštejnku,
dobrá piva v šenku,
zatančíme si s ní,
když vyhrává venku.
Máme svoje město
stále rádi přesto,
že chemií voní
perníkový těsto.
Máme svoje město
stále rádi přesto,
že chemií voní
nám z perníku těsto.

Máme svou Pernštejnku,
hezký holky venku,
zajdeme si rádi
do našeho šenku.
Máme svoje město
stále rádi přesto,
že chemií voní
perníkový těsto.
Máme svoje město
stále rádi přesto,
že chemií voní
nám z perníku těsto!

Pod žhavým sluncem španělským,
kráčí po pláži lásky stín,
hovoří s mořským příbojem,
že vše nebyl jen krásný sen.
Svit hvězd ,vůně pečených ryb,
dech vánku i tvých očí svit,
že ty dny sluncem prohřáté,
nejsou tam pískem zaváté,
že krása Andalusie,
i láska naše přežije
/: hovořit bude s mořem svým,
tam v dáli lásky stín. :/

Tuhletu písničku,
co ve svém srdíčku nosívám,
tuhletu písničku,
pro svoji babičku,
rád vždy dám.
/: Ať si ji zapěje
a při ní okřeje, každý den,
ať dobrou náladu a klid i pohodu,
má stále jen. :/

/: Ty moje babičko,
jsi jako sluníčko,
svítíš nám po celý den,
proto tě, babičko,
proto tě, babičko,
nosívám v srdci svém. :/

Šumavo, Šumavo,
ty jsi můj rodný kraj,
Šumavo, Šumavo,
ty jsi můj dětský ráj.

Na tebe vzpomínám,
slyším tvé stromy hrát,
tu píseň tesklivou,
kterou mám stále rád.
Šumavo,Šumavo
srdcem mým budeš znít,
ač jenom o tobě,
mohu jen v tichu snít.

Šumavo,Šumsvo,
tvé horské vísky znám,
schoulené pod lesy,
v náručí, lučinám
Stále jsou pokladem,
očí mých, který mám,
který dál trvale,
v srdci svém ukrývám.
Šumavo,Šumavo,
srdcem mým budeš znít,
ač jenom o tobě,
mohu jen v tich snít.

Jsi mojí jedinou touhou,
Madonou, splněný sen,
být s tebou jen chvilku pouhou,
přeji si již každý den...

Jsi mojí velikou láskou,
Tobě chci vše co mám dát...
Ač tvář již pokryl jsem vráskou,
Tebe mám nade vše rád...

Jsi pro mne překrásným květem,
jsi pro mne sluneční svit,
jsi pro mne celým mým světem
pro Tebe chtěl bych dál žít...

Den co den teď za volantem sedím,
cesty táhnou se jak šedá nit.
I když jsem již stále jimi sveden,
přece chtěl bych jen u tebe být.

Já chtěl bych dát, do tvých snů zdát,
že tě mám stále, nejvíce rád,
i když víc snad, dá o mně znát,
na stole zvadlý karafiát.

Benzinu smog, pneumatik saze,
slunce nad tím ztrácí svoji tvář,
z kolon světel často bolí oči
a ty doma trháš kalendář.

Já chtěl bych dát, do tvých snů zdát,
že tě mám stále, nejvíce rád,
i když víc snad, dá o mně znát
na stole zvadlý karafiát.

Čekáš až se nocí z cest svých vracím,
mně však pro čas zcela zmizel cit.
Rád se cestám domů ale ztrácím,
ač vím že k nim znovu musím jít.

Já chtěl bych dát, do tvých snů zdát,
že tě mám stále, nejvíce rád,
i když víc snad, dá o mně znát
na stole zvadlý karafiát.